MAPA PRO NAVIGACI   TRASA

[úvod] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42]


22. DEN, 11. 3. 2001, NEDĚLE - A POUŠŤ SE BLÍŽÍ

Ráno nás probudili místní "vrabčáci", jak jsme nazvali papoušky kakadu. Mají asi nějaký slet, řvou totiž na stromě přímo nad naším stanem. Mirka si dává ranní sprchu, i když spíš dopolední, a tak vyjíždíme až okolo desáté. Mirka jede dneska poprvé jako řidička. Naše první cesta vede do městečka Burra, což je zrekonstruované hornické městečko z 19. století. Na informacích jsme si zakoupili za 11 dolarů klíč jako vstupenku do několika objektů. Ty jsou totiž zamčeny, průvodce neexistuje, tak máte klíč a sami si vše prohlídnete. A tak jdeme do Town Hall, St. Joseph's Catholic Church a St. Mary's Anglican Church, kde nás spolek důchodců vehementně zve na kafe, ale na to my bohužel nemáme čas a tak s díky jdeme dál. Po prašné cestě za městem jsme došli k hornickému rádobyskanzenu okolo bývalého povrchového dolu na měď. Moc toho tady není, spíš nic, a to, co by mohlo být zajímavé, se ještě zvlášť platí. Tak to teda ne. Prohlížíme si tak aspoň ruiny technologických staveb (drtírna, elektrárna) a pak si klíčem otevřeli dveře prachárny. Vrátili jsme se k autu a dojeli k Redruth Gaol, zdejšímu vězení a později lapáku pro ženy a dívky. Všechno jsme si důkladně prolezli a nafilmovali. Tady nás už bylo víc, tak jsme klíč nepotřebovali. Vrátili jsme se do informací odevzdat klíč a Mirka mezitím udělala v krámku kšeft století, když nakoupila asi 17 kamínků po 1 dolaru. Až se prodavač ujišťoval, jestli jich chce opravdu za 17 dolarů. Jinak nás ale Burra zklamala, představovali jsme si to mnohem víc jako skanzen podobný třeba tomu našemu v Rožnově.

Z Burry vyrážíme na Terrowie a přes Peterborough a Flinders Ranges dorážíme na delší dobu naposledy k moři, do Port Augusty. Míjíme tepelnou elektrárnu, z jejíhož komína se kouří snad víc než před několika lety ze všech tepelných elektráren severních Čech dohromady. Ještě než vjedeme do rudého vnitrozemí, musíme ještě natankovat plnou a u McDonalda natlačit něco k jídlu. Nestačili jsme ani vyjet z města a Mirku staví policajti. Naše první zkušenost s nimi vůbec. A tak musí dýchat "do balónku", tady ale digitálního. K překvapení všech prošla… :-) Teď už snad definitivně můžeme najet na jedinou asfaltku vedoucí napříč australským vnitrozemím, na Stuart Highway - silnici číslo 87. Za šera míjíme jedno z mnoha solných jezer tady v okolí, ale nezastavujeme. Za prvé je celkem daleko od silnice a za druhé zítra budeme (alespoň podle mapy - uvidíme) jedno skoro projíždět. Z hlavní odbočujeme do vesničky Woomera, kde je jediný kemp široko daleko. Protože je už osm večer, v recepci už nikdo není a tak si sami vybíráme flek na náš stan na jediné travnaté plošince, blízko kuchyňce. Později přibudou ještě další dva stany. Kuchyňku samozřejmě okamžitě využíváme a svůj dlabanec si ohříváme na místním elektrickém sporáku. Nejsme tu sami, přibyli obyvatelé zbylých dvou stanů a stejně jako my si dělají večeři a dopisují deníky. Hlavně tedy dvě cestovatelky z Evropy, typujeme je na Holanďanky. Po teplé sprše jdeme kolem půlnoci spát.

A zvedá se vítr….

Ž 467 km       Mirka